Jednoduchá příhoda

Muž se vrací domů. Včera se trochu pohádal se ženou a tak, aby ji usmířil, ji koupil kytku. Žluté tulipány. Přijde domů a ženě kytku dá. Ta ale neprojevuje příliš velkou radost. Hned ji napadne, že by její muž měl vědět, že tulipány moc nemiluje a žlutou barvu přímo nesnáší. A tak řekne polohlasem: „No, to je hezké. ... Ale lepší by bylo, kdybys mně pomohl s luxováním. Mám toho až nad hlavu.“ To muže neobyčejně zabolí. Je velice citlivý na jakoukoliv nespravedlnost a toto je nespravedlnost volající přímo do nebe. Cítí se jako malý kluk, který už zase udělal něco, co myslel dobře, ale setkal se s nevděkem. Stáhne se do své pracovny a za sebou ještě třískne dveřmi. (Případně odejde do hospody – horší varianta.) Konec jednoduché příhody.

Pojďme se nyní na tuto příhodu podívat nejprve psychologicky. Žena byla celý den doma, starala se o děti, uklízela a je unavená. Přála by si pozornost. Třeba, aby ji muž vzal do náručí, aby ji řekl něco hezkého, ale především, aby vycítil, co jí chybí. Žluté tulipány to nejsou. Je jím deprimována a neudrží se, aby mu to neřekla. Na chvíli se postaví do pozice kárající maminky, která svému synu vyčítá, že se o ni nestará tak, jak by si to přála – že ji neuspokojil.

Muž přichází domů s latentně špatným svědomím kvůli včerejší neshodě. Je soustředěný na odčinění – je tedy zaměřen především na své vlastní pocity. V tomto rozpoložení si ani nevzpomene, že jeho žena nesnáší žluté tulipány. Když se ovšem jeho pokus o odčinění (který by vlastně vůbec neměl mít, neboť se hádali oba, a tento jeho pocit ho a priori staví do pozice dítěte) nesetká s uznáním, onen malý chlapec v něm propukne naplno. Je mu vlastně do pláče. Namísto toho (muži nebrečí) se uzavře. Vlastně trucuje, tohoto pocitu si ale nevšimne, protože ho dusí ona „nespravedlnost“. Namísto toho za sebou práskne dveřmi.

Uděláme nyní krok hlouběji. Podle rodinných konstelací je partnerský vztah založen na tom, že oba partneři si navzájem „dávají“, a toto dávání oplácejí ještě větším dáváním. Už zde je zajímavé, že v češtině je používáno slovo „dávat“ ve dvojím smyslu – „dám ti dárek“ ale také v negativním smyslu „ty mi ale dáváš!“ Muž tedy chce dát své ženě žluté tulipány, ale jeho žena tento dar nemůže přijmout, protože očekává něco jiného. Její muž ovšem má nárok na oplatu tohoto dávání. Jenomže žena nemá z čeho dát. Nejen že je unavena, ale jeho tulipány ani nevnímá jako něco, co by měla (například sexem) oplatit. Vzniká tedy nerovnováha. Je to ovšem nerovnováha pouze zdánlivá. Protože ona mu něco dala. A on jí svojí reakcí (prásknutím dveřmi) také.

To je totiž už třetí úroveň, na kterou se dostáváme. Muž je od malička zvyklý na „nevděk“. Proto je tak fixován na (ne)spravedlnost. Když byl malý chlapec (řekněme dvouletý), chtěl být za to, co dělal, chválen. Jeho rodiče ale sami nebyli chváleni a tak svého synka také nechválili. Protože ale děti potřebují pocity, a když nedostanou pozitivní, tak se spokojí i s negativními – zvykl si na to, že za to, co dělá, nesklidí pozitivní pocit vděku, ale negativní pocit odmítnutí. Nahrazení (chybějících) pozitivních pocitů negativními je známý jev. Dítě, které by nedostalo vůbec žádné pocity, by nepřežilo. Tak se spokojí alespoň s negativními – smutek, vztek, bolest.

Jeho žena mu tedy jeho (nepodařené) dávání oplatila (byť zcela nevědomky) přesně tak, jak to jeho malé vnitřní dítě chtělo – nevděkem. Lze říci, že na hluboké a v naprosté většině případů nevědomé úrovni on dostal přesně to, co chtěl. Možná, že jeho podvědomí ho dokonce neomylně vedlo ke koupi žlutých tulipánů, protože vědělo (podvědomí má skvělou paměť), že jeho žena tulipány nemá ráda. Recipročně tím, že práskl dveřmi potvrdil její negativní pocity a tak ji také něco „daroval“. Ona totiž vyrůstala s násilným otcem, který po hádkách vždy práskal dveřmi.

Všimněme si, že tento manželský pár si tedy touto malou příhodou splnil oboustranně svá hluboká očekávání. Zvenčí se může stát, že pokud se toto bude dít často (a ono se to děje často), nepochopí jejich přátelé, proč se nerozejdou. Zevnitř je však zcela jasné (a třeba konstelace to ukazují), že jakkoliv vypadá jejich manželství únavně až strašně, neexistuje možnost rozchodu, neboť si oba (často) dávají to, co potřebují – potvrzení jejich očekávaných negativních pocitů.

Do té doby, než oba pochopí tyto mechanismy, budou si navzájem dělat život peklem, ale zůstanou spolu.
--------------------

Za několik dní bych zde rád napsal další malý článek o tom, "jak z toho ven".
A pokud byste měli chuť na seminář, tak mrkněte na www.konstelace.info - 6. - 8. září máme na programu vztahy!!!