Sedím kdesi na jižním pobřeží Kréty – přesně řečeno nad ním, na úbočí „Bílých hor“, které se pode mnou svažují ještě tak tři sta metrů, než se obejmou s hladinou moře, která ve světle úplňku vypadá jako roztavené stříbro. Tři ze čtyř elementů jsou tedy téměř na dotek – kamenitá, trsy žluté trávy pokrytá země, neustále se měnící voda a večerní vánek vzduchu. A ten čtvrtý element, oheň, je i po západu božského Hélia přítomný v příjemném teple okolních skal. Nade mnou je nebe poseto hvězdami, které nad jihem tvoří souhvězdí Štíra a „mého“ Střelce a přímo nad hlavou mi bliká zářící Vega v Lyře. A na mysl se mi derou vzpomínky na dobu, kdy byl můj hlavní učitel Anton, rakouský podivín-druid, který měl nedaleko kláštera Melk svoji „pohanskou“ usedlost, a který nám, mladým „druidlínům“ kladl na srdce, že nejlépe je učit (a provádět rituální práci, což je mnohdy jedno a totéž) nejen v nebeském chrámu, ale i v nebeském rouchu. Nebeským chrámem se rozumí být venku, v přírodě, pod vysokým, nekonečným nebem. A nebeské roucho je nahota.
Jak filosof Josef Šmajs dokládá, v průběhu posledních pár století jsme zapomněli na jeden nesmírně důležitý fakt. V souboji přírody a kultury, tedy v pomalém, ale neustálém procesu proměny „divočiny“ v kulturní krajinu, ve města, silnice, splavné řeky, kultivované lesy, parky a „přírodní“ rezervace jsme si nevšimli, že příroda je lidské kultuře bytostně nadřazena, že totiž vztah civilizace k matce Gaii je ještě víc závislostní, než vztah dítěte k rodiči. Dítě jednoho dne dospěje a vydá se do světa, přičemž přestane být na rodičích závislé. My a naše kultura, tedy to, co jsme kolem sebe postavili jako ochranu před vším nekontrolovatelně divokým, se ovšem v dohledné době naší závislosti na přírodě nezbavíme. Mars je neobyvatelný, Venuše příliš horká a ostatní hvězdy s jejich planetami jsou nesmírně daleko. Pokud nás nenavštíví ufóni, jsme ve vesmíru opravdu sami – a ještě dlouho zůstaneme. Zbývá nám jen to, co máme, naše modrozelené planeta. Ale tu čím dál rychleji ničíme.
Mnohdy si toho ovšem vůbec nemusíme všimnout. Především žijeme-li ve městech, v domech a kancelářích, kde od rána do večera sedíme před počítačem a od večera do noci před televizí, s ledničkou, pračkou a mikrovlnkou, s automobilem v garáži a hromosvodem na střeše, s klimatizací, topením, odvozem našich odpadků a přísunem živin ze supermarketů. Hvězdy? Ty ale nejsou skrz přesvícené nebe vidět. Luna? Ano, někde tam občas bývá, ale neptejte se mě, kde. Voda? Z kohoutku. Tráva? No, víte, já totiž hraji golf, a ten se přeci na trávníku hraje, nebo? A les? Brrr, tam si člověk jen chytí nějaké nebezpečné klíště. A tak, protože jsem zapomněli na ten velký chrám, věnujeme se tomu malému. Našemu tělu.
Což ovšem děláme mnohdy docela podivně. Nebo, mohu-li se vztáhnout na mé předchozí řádky o ignorování přírody, ne-přirozeně. Určitě znáte ten pohled, když navečer jdete kolem ozářeného fitka. Nám, městským lidem, to připadá zcela normální. Jak by ale takové fitko viděl ufón, neznalý situace v jednadvacátém století? Lidé, zavření v krabici, zde vykonávají nesmyslné pohyby, jež slouží jen k tomu, aby si nahradili krutou nepohyblivost přes den. Běhají na jednom místě. „Jedou“ na kole, ale nikam nemíří. Dřou, ale nic nebudují. Zvedají závaží, aby je vzápětí zase položili. Namáhají se s jediným cílem, a tím je uklidnění pocitu viny vůči tomu malému, osobnímu chrámu, vůči jejich tělu.
Ale jako téměř vše v našem náhražkovém světě, i toto je pouhá náhražka. Pokud totiž máme své tělo opravdu rádi, měli bychom spíš než toužit po výkonu, rychlosti či prvenství, se zaposlouchat do jeho šepotu, do oněch bolístek a malých (n)emocí, jimiž nám dává najevo svou touhu po přírodě, po vzduchu, vodě a přirozeném pohybu, po smyslu jeho existence. Ale to je nebezpečné, neboť pak by se mohlo stát, že během toho naslouchání spadneme do obrovského smutku, možná dokonce hrůzy, která se skrývá kdesi hluboko na dně. Je to smutek ze ztráty toho velkého chrámu, z vyhnání z přírodního ráje do nezdravého prostředí kulturní (jaký to výsměch tomuto slovu), průmyslové či technologické aglomerace. A hrůza z poznání, že ten, kdo nás vyhnal a stále to ještě tak činí, jsme my sami.
Sedím na břehu Středozemního, nyní už zcela bez-žralokového moře a vzpomínám. Ještě před třiceti lety, kdy jsem s mojí první velkou láskou Iris tři měsíce putoval horem dolem Řeckem, se vody v každém malém přístavu každého malého i velkého ostrova hemžily rybami. Vzpomínám, jak ke mně, který na břehu zůstal u našich svršků, přiběhla místní babička a rukama nohama se mi pokoušela vysvětlit, abych okamžitě přivolal moji partnerku, jež se tou dobou jevila coby docela malá tečka v azuru moře, neboť jinak – a to jsme z jejího jinak nesrozumitelného brebentění pochopil – bude sežrána žralokem. Vzpomínám, jak jsme několikrát viděli delfíny, z našeho pomalého, staromódního trajektu či přímo ze břehu. Ryby se tenkrát ještě lovily a ne pěstovaly v mořských sádkách. A hlavně – téměř všude, kde nebylo příliš domorodých pravoslavných a tím i zahalených Řeků, jsme se koupali nazí. Takový malý návrat do ráje.
Od té doby ryby ubývají stejným tempem, s jakým roste délka nohavic pánských plavek. Nedávno, v sauně, kde dokonce i v Americe odmítám nosit plavky, jsem zachraňoval jakéhosi mládence, jenž se patrně za svůj chrám těla nesmírně styděl. I omotal kolem sebe pevně prostěradlo, které hodlal odložit až na úplně poslední okamžik před vstupem do chladicí kádě. Při balancování na malém žebříčku a odmotávání prostěradla ztratil rovnováhu a do kádě se zřítil po hlavě. A tak se ptám – máme ten svůj malý chrám opravdu rádi? Není naše touha po dokonalosti těla a zároveň zoufalství z nemožnosti naplnit tato naše očekávání jen pokusem o kompenzaci ztráty toho velkého chrámu? Neztratili jsme snad nebe nad hlavou? A pokud ano, lze ho získat zpět?
V mnoha mužských i smíšených seminářích se dotýkáme otázky, jak dál. Těch cest je několik. Jedna z podivných, mně osobně dost nebezpečně se jevících, je další pokračování ve směru, v jakém mašírujeme už staletí, možná tisíciletí. Cesta technologie, růstu a expanze, cesta umělé inteligence, jež se (ovšem jen zdánlivě) osvobozuje od nadvlády přírody. Pozor – neosvobozuje nás, neboť naše těla jsou organická a stárnou, jsou a stále budou závislá na přísunu biologických živin, vzduchu, vody. Počítač a ona umělá inteligence to nejsou – potřebují jen sít, elektřinu, program a případně i trochu hmoty pro tvoření nové, sofistikovanější struktury. V tom nám jsou vlastně velice podobné, až na to, že se vymykají biologickému růstu. Vytváří nový druh pestrosti, nové království boží, ve kterém my, lidé, figurujeme zpočátku jako tvůrci-bozi, kteří ovšem, tak jako naši dávní bozi, jednoho dne z toho nového světa mohou zcela zmizet.
Jiná, pro mě lákavější, ale nesmírně náročná a těžká cesta vězí v otočení směru růstu. Doposud jsme rostli směrem navenek. Dobývali jsme cizí kontinenty, podrobili si oceány i vzduch, razíme cestu do vesmíru. Možná, že je načase pochopit velikost onoho vnějšího chrámu a prokázat mu úctu. A obrátit pozornost na harmonii mezi vnitřkem a vnějškem, mezi tělem a přírodou. Začít obé nejen mít rád, ale i se k nim chovat, jako by to byly opravdové chrámy, ve kterých je našemu duchu dovoleno pobývat. Začít naslouchat, co potřebují. A co nám chtějí dát. Možná že je na čase, zastrčit meč, kterým máváme zběsile kolem sebe, neboť se stále ještě bojíme hadů, ještěrů, tygrů a žraloků, vlků, malinkých klíšťat a ještě menších mikrobů, ale především našich nepřátel, kteří vzývají jiné bohy. Je vtipné, že to dělají ve stejném chrámu jako my. Možná přišel čas, si sednout nad moře na úpatí Bílých hor (řecky Lefka Ori), a nad tou stříbrnou večerní krásu si párkrát zopakovat afirmaci, kterou jsem nedávno dostal na zmírnění mé alergie: „The world is safe and friendly. I am safe. I am at peace with life.“ Tedy: Svět je bezpečný a přátelský. Jsem v bezpečí. Jsem v míru s životem.
Žádné komentáře:
Okomentovat