čtvrtek 8. března 2018

Mnoho tváří lásky

Láska je jako gravitace. Nemá žádný opak – nenávist, zloba, strach a lhostejnost jsou emoce, které ji občas, především v období roztržek a rozchodů, překrývají. Ale když se po desetiletích bývalí partneři opět potkají, když vlny agrese a neporozumění opadnou, cítí, že se milovali. A tento pocit je opět – láska. Láska, která dvě bytosti přitahuje k sobě, zrovna tak jako to gravitace dělá s hmotou. S tím se setkáváme v rodinných konstelacích a to zažíváme naplno, když se dostaneme o trochu dál, když, možná že s blížící se smrtí, poznáme pomíjivost všeho negativního.

Již mnoho let pracuji s šamanským konceptem čtyř duší, který jsem původně převzal od holandského šamana Daana van Kampenhouta. O tomto způsobu vnímání vývoje v cyklickém čase jsem napsal mnoho článků a vedl mnoho přednášek. Pokud byste měli chuť se dozvědět víc, je zde celý koncept představen. Dnes ale bych chtěl popsat různé druhy lásky, tak, jak se mi jeví v průběhu našeho vývoje a v souladu se střídáním čtyř hlavních fází kruhu: Jaro (počátek), léto (expanze, vrchol), podzim (sklizeň, kontrakce) a zima (období klidu, fyzické ne-existence).


Začněme našim počátkem – početím. Z konstelací vím, že i když se rodiče dítěte v okamžiku jeho stvoření nemilují, dokonce i když je matka znásilněna otcem, má v sobě dítě onu „božskou jiskřičku“ lásky, která byla početí přítomna. Tato láska existuje na nejnižší, buněčné úrovni – když mužova spermie je přitahována a později splyne s ženiným vajíčkem. Proto říkám, že i ty děti, jejichž rodiče žili ve vědomém nesouladu, někdy i přímo v násilí, jsou děti lásky a mohou se na tento počáteční zázrak splynutí dvou buněk vztahovat.

Následuje růst plodu uvnitř matky, která, podle okolností, k dítěti cítí tu velkou, tu menší náklonnost. Důležité je si zde uvědomit, že v prvních letech po početí a porodu je dítě na rodičích (případně na jiných osobách, které se o ně starají) zcela závislé. Proto nazývám tento druh dětské lásky k rodičům „závislostní“. A když pak slyším od dospělých partnerů, že jeden bez druhého nemůže žít, vybaví se mi vždy obraz malého dítěte, které ví, že bez rodičů nepřežije. Zatímco u dětí je tato závislostní láska, kvůli které je dítě schopné zapřít své vlastní potřeby a naložit si nesplnitelné úkoly z rodinného systému opodstatněná, u dospělých stojí vědomému partnerství samozřejmě v cestě.

Jak dítě vyrůstá, blíží se jeho přechod z rodinné „duše“ (tedy z té části vývoje, která je determinovaná jeho „vrozením se“ do konkrétní rodiny) do další vývojové etapy, do tak zvané „kmenové duše“. Kolem tohoto přechodu se vyskytuje láska romantická. Jsem si jistý, že většině mých čtenářů nemusím tento druh lásky detailně popisovat. Jako vše, co je spojeno s přechody mezi oněmi čtyřmi kvadranty – narozením, pubertou, krizí a smrtí – je romantická láska intenzivní a hluboká. Koneckonců i období přechodu mezi rodinnou a kmenovou duší spadá přesně do nejromantičtějšího období roku – na první máj, na svátek Beltane.


Zatímco během vlahých májových nocí nám ještě stačí se držet s milovanou osobou za ruku a počítat hvězdy, na území kmenové duše už toužíme po něčem jiném. Chtěli bychom založit mini-kmen (tomu říkáme rodina), postavit dům, vybudovat firmu, prožít krásný a materiálně zabezpečený život. Proto je láska, který spojuje manžele či partnery, jež se nacházejí v této vývojové fázi, vždy orientovaná na jistý cíl. Tím nemusí být vždy výchova dětí, nýbrž třeba i perfektní uspokojení sexuálních tužeb. A právě toto očekávání, které hodně s „láskou za účelem“ souvisí, nás vede k neustálému pocitu, že „cosi chybí“. A k regresi do romantické lásky (milenec nebo milenka) případně do závislostní lásky (která nás pak drtí fyzicky). Je třeba poznamenat, že většina lidí zůstane až do vysokého věku chycena v této smyčce závislostní, romantické a účelové lásky. Je to především tím, že naše současná společnost dělá vše pro to, abychom zůstali v kmenové duši, neboť zde jsem snadno skrz různé ideologie kontrolovatelní.

Na přechodu mezi kmenovou a esenciální duší se objevuje někdy láska karmická. Děje se to tehdy, když se pomalu rozpomínáme na jednotlivé epizody našich minulých životů a spatřujeme v lidech, které potkáváme, ty, se kterými máme karmicky neuzavřené účty nebo se kterými jsme prožili intenzivní a často velice bolestné vztahy. Pokud si uvědomíme, o co šlo a pokud i náš partner je schopen toto vnímat, lze právě skrze takovou karmickou lásku dokončit a uzavřít to, co je otevřené. Lze se (nejlépe společně) vrátit k dotyčnému páru „tenkrát“ a v jistém slova smyslu „jim“ sdělit, že není všeho konec a že se ještě jednou (možná i mnohokrát) setkají. Takové sdělení skrze životy působí zázraky.

Tématem, jež prostupuje celou „esenciální“ duši je pak skutečně svobodná a nezávislá láska. Je to láska, která ačkoliv neneguje nejhlubší duchovní a tělesné spojení, nechává partnera nebo partnerku zcela svobodnými, bez našich očekávání a manipulací. Zde není žárlivost, neboť zde není žádné vlastnění. Pokud jde můj partner nebo partnerka s někým do divadla (nebo do postele) a dělá ji/mu to dobře, dělá to do jisté míry i mně dobře – protože mě těší, co ji/ho těší. Zní to fantasticky, nepravděpodobně, těžko představitelně, ale to jen kvůli tomu, že si lásku bez posesivity prostě neumíme představit.

Cíl esenciální duše je splynutí s bohem (bohyní). Pokud se tomuto cíli blížíme, začínáme vnímat „božskou“ lásku – lásku v jednotě a k jednotě. Jakousi ochutnávku této lásky jsem někdy schopni zažít během hluboké meditace, ve výjimečných okamžicích satori nebo jiného transformačního zážitku či pod vlivem jistých vědomí rozšiřujících látek. Tyto zážitky by nás měly připravit na po narození nejdůležitější okamžik našeho života – na smrt. Je to právě „božská láska“, která tvoří bránu smrti, skrz kterou se dostáváme do čtvrté fáze naší existence – do materiálního nebytí.

Žádné komentáře: